V Česku se docela pravidelně vrací do veřejné debaty téma množství zlata v rezervách centrální banky. Mám na to dosti vyhraněný názor, který nemusejí sdílet ani mnozí v komunitě bankéřů. Zde je.

Ve vyspělém světě se stává módou kritizovat centrální banky. První linie útoku zní: centrální banky jsou po roce 2008 extrémně aktivistické a jejich činy ...

Môže slušný človek robiť poradcu neslušnému ministrovi? Tento problém Česko zažilo niekoľkokrát. V riešení otázky, kde sa končí práca pre vlasť a začína sa kolaborácia, máme dlhší tréning.

Také v české debatě o eurozóně se často objevuje argument, že metody její záchrany po roce 2010 jsou přehnaně drahé, zpolitizované a podložené emocemi, ne chladnou ekonomickou úvahou.

Špatné časy vždy vedou k úvahám, co a jak reformovat. Platí to i v oblasti peněz a bank. I zde se objevují hlubší úvahy o změně pravidel, přemalování hřiště či úplně jiné hře.

Zásadní výzva pro EÚ teprve přijde. Ve světle krize uprchlické a zase jen dočasně uhašené krize řecké to může působit jako přehánění, ale Evropu naplno prověří až britské referendum.

Tak nakonec vyhrál Donald Trump. Bez osobních emocí, jen s nadsázkou a nutným odstupem se mi chce říct: to se to člověku vyhrává, když má převahu už ve svém jméně.

Centrální banky ve vyspělém světě mají v posledních letech jedno společné. Jsou pro širokou veřejnost terčem kritiky a zdrojem frustrace. Jak už jsem na tomto místě psal, je to kritika často plytká a nekonstruktivní.

Tento text píšem pár hodín predtým, než si Trump prvýkrát zatelefonuje s Putinom. Rád by som sa mýlil, ale myslím si, že v sobotu sa písala história. A možno aj revízia roku 1989.

Opakovaně se mě někdo ptá, kde by mohl vzniknout plán na reformu současného peněžního systému. Nejvíc se ptají ti, kteří mají potíž s politikou centrálních bank vyspělého světa po roce 2008.