Krátka sentencia z knihy arabského Izraelčana Sajjida Kašua (Druhá osoba singuláru. Praha 2014) na konto nešťastnej izraelskej matky z úst arabského sociálneho pracovníka, ktorý sa stará o jej umierajúceho syna: „ ... pohrdá tradicemi, nesnáší fanatismus, nacionalismus, náboženství, kořeny, hledání kořenů a výroky typu ‚kdo nemá minulost, nemá ani budoucnost‘. Domnívala se také, že Arabové se hrozně opičí po sionistech, že jsou vlastně ubohými napodobiteli evropských nacionalistů z počátků dvacátého století…“.

Noc na Azúrovom pobreží. Ležím v posteli a pri otvorených balkónových dverách načúvam moru. Občas – prv než vlna narazí na pláž – nastane úplné ticho. Skraja vyšplechnutie.

Film Sovia rieka z roku 1962 vznikol podľa novely amerického prozaika Ambrosa Bierca, nasledovníka Edgara Allana Poa. Napísal ju v roku 1890 a je fascinujúcim príbehom o okamihu tajomstva medzi životom a smrťou. Tajomstvo je ťažká téma a tajomstvo narodenia a smrti jedna z najťažších. Myslím aj na tajomstvo nepoškvrneného počatia, ktoré má od Biblie cez Michela de Montaigna, Jeana-Jacqua Rousseaua, Heinricha von Kleista až po Dušana Mitanu množstvo odtieňov. A myslím na tajomstvo smrti, na ten kratučký okamih, keď sa už človek nepohybuje medzi životom a smrťou, ale smeruje k smrti. Záhada je na hranici medzi.

Pondelkové popoludnie bolo pre Juana Carlosa Fernandeza ako každé iné. Voda tvrdohlavo nechcela tiecť z vodovodu, musel ju zberať pohárik po poháriku. Rodina sa krútila okolo jeho svokry, trpela už pol roka. Zomierala. A tento vychudnutý dlháň s úsmevom z Pinar del Rio sa pozeral na svoj telefón, či nemá novú správu. Rutina sa skončila, keď niekto zaklopal na dvere a podali mu predvolanie na políciu. El Juanca, ako ho volajú jeho priatelia, si zvykol na obvinenia štátnej bezpečnosti. Dlhodobá spolupráca s časopisom Coexistence a jeho občianska nonkonformnosť ho už viackrát dostali do cely alebo na policajnú stanicu. Nezakolísal ani teraz, povedal blízkym, kam musí ísť a odišiel.

Německé noviny a magazíny se o víkendu před skotským referendem za „nezávislost“ skvěly barevnými vlaječkami separatistů ze Skotska, Baskicka, Katalánie, Vlámska, Jižního Tyrolska, Severní Itálie, Walesu i Korsiky.

Pokiaľ nepotrebujete, aby vás po kúpaní štípala koža od soli, tak potom má Lago di Garda všetko ostatné z poriadnej letnej dovolenky. Človek sa cíti ako pri mori, ale nie je pri mori, lež pri obrovitánskom jazere pod Alpami. Jazero je koldokola obsypané staručkými mestečkami a záhradami a naokolo sa pomaly, ale isto dvíhajú veľhory. Chvíľku mi trvalo, kým som mamu a sestru presvedčila, že pôjdeme tento rok sem, a nie klasicky k moru do Chorvátska. „Ale veď tam nie je more!” vraveli obe vodné stvorenia (mama dokonca vyhlásila že by chcela byť človek obojživelník...).

Vzťahy medzi Kubou a Spojenými štátmi americkými sa normalizujú. Tak to aspoň vyzerá po obnovení diplomatických stykov v roku 2014. Aký bude rok 2015? Skončí sa takmer 55-ročné embargo, ktoré Kubánci nazývajú el bloqueo?

Fotograf, pedagog a kurátor Matúš Zajac je jméno, které bytostně spojujeme s fotografií. Vystudoval pražskou FAMU a bratislavskou VŠVU, kde se plně věnoval sociální dokumentární fotografii v ateliéru prof. Luba Stacha. Studia ukončil v roce 2003. Šest roků působil na katedře žurnalistiky Katolické univerzity v Ružomberku. V současné době pedagogicky působí na katedře žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a fotografuje pro magazín .týždeň. V roce 2011 vydal svou první autorskou knihu Podoby viery, na které pracoval dvacet let.

S trochou sebekritiky se přiznávám, že nijak intenzivně nesleduji francouzskou společensko-vědní literaturu. Částečně proto, že jsem se nikdy pořádně neučil francouzštinu a překladem se mnohé ztrácí. Částečně proto, že považuji francouzské společensko-vědní myšlení – přinejmenším od dob Francouzské revoluce v konci 18. století (konec konců, už i před ní byl merkantilista Colbert a colbertismus něco jiného než Adam Smith) – za prapříčinu dnešních problémů Evropy.

Priateľ, ktorý nedávno prvýkrát navštívil Kubu, sa ma spýtal, prečo vláda nezastaví nelegálnu distribúciu takzvaných audiovizuálnych balíčkov. „Stačí, aby zistili, kto ich robí a kto predáva a môžu to zastaviť,“ špekuloval predo mnou mladý muž. Pripomenula som mu dielo Fuenteovejuna od Lope de Vegu. Španielsky dramatik v troch dejstvách opisuje, ako sa mesto vzbúrilo proti zneužitiu moci. Vidiečania sa zjednotia proti nespravodlivosti a spolu sa chopia zodpovednosti za smrť miestneho despotu. „Kto zabil veliteľa? Fuenteovejuna, señor,” dozvedáme sa z divadla zlatého obdobia. A prenášame to do praxe aj dnes, minimálne vtedy, keď sťahujeme, kopírujeme a distribuujeme rôzne programy a dokumenty.