Václav Havel ve svém světském kázání na pražském Fóru 2000 v dávno odsvěceném pražském Kostele sv. Anny opět s celou svou uměleckou představivostí dštil oheň a síru na náš nedokonalý svět. Shrnuji: město dnes dusí ohavný, chaotický prstenec skladišť, hypermarktů, parkovišť, kanceláří, souborů osamělých vilek, otřesná periférie, která s jakousi ďábelskou materialistickou energií neustále expanduje; město se už z výšky podobá metastázujícímu nádoru, jenž požírá a devastuje okolní přírodu. Jde o svět nabobtnalého sebevědomí a pýchy developerů, kteří měří všechno okamžitým ziskem a nectí dílo přírody a předků. Je jím také ekonomický fetiš naší civilizace a prokletá neviditelná ruka trhu: „Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu takových aglomerací. Naše globální ateistická civilizace pýchy a konzumu se řítí do pekel.

Zoznámili sme sa v televíznej Lampe, kde ma zaujal nezvyklou kombináciou idealizmu a vecnosti, ako aj schopnosťou prirodzene premostiť zdanlivé paradoxy. Žije na lazoch, no má rád Bratislavu. Bol (a podľa mňa stále je) anarchistom, no volí pravicu. Na Zaježovú zaviedol mobilný signál, no má rád mystikov. Juraj Hipš.

Ubíral jsem se v den české státnosti pošmourným kalným ránem do budovy rozhlasu, abych pronesl něco smysluplného o patronu a ochránci českého národa a v hlavě jsem měl neprostupnou mlhu.

Dalo by se říct, že teď máme vládu národního zklamání. Neuplynul ani rok, co byl slyšet po Praze jásot, že máme konečně vládu s parlamentní většinou proti socialistům a komunistům (118:82) a že odešli z politiky dinosauři, zdiskreditovaní a nechutní ficoidní vůdci nekomunistických stran.

Píšem si na lidovkách svoj blog. Má trochu podivné pravidlá, môže sa naň písať v podstate len raz do týždňa, ale zase sa to volá Osobnosti LN blogujú a posmrtne, práve predo mnou, každú nedeľu je tam aj Karel Čapek.

Český spisovatel Jan Balabán zemřel loni v dubnu. Dvacátého devátého ledna by se byl dožil padesátky. Listuju právě vydaným sborníkem Honzo, ahoj! U fotky jeho knihovny mě napadne, do kolika domácností se asi tenhle zapisovatel existenciálních úzkostí nastěhoval.

Už teraz je hlavný line-up festivalu Pohoda jedným z najlepších v jeho histórii. A k Public Image, Portishead, Tonymu Allenovi pribúdajú ďalšie zaujímavé mená. Tým najnovším je skvelá a zároveň podivuhodná americká skupina Beirut.

V strednej Európe panovala dva dni pred koncom minulého roka tuhá, mrazivá a škaredá zima. Ráno, keď sme mierili na letisko, teplomer ukazoval mínus dvadsať a Paríž, Londýn či Frankfurt nad Mohanom rušili stovky letov.

Cestná cyklistika nám v tomto roku priniesla veľa neočakávanej radosti. Vrcholom bol pravdepodobne 15. september, keď Peter Velits vyhral časovku jednotlivcov na španielskej Vuelte. Časovka je vždy etapou pravdy a vyhrať takú etapu na jednom z troch najdôležitejších svetových pretekov (Tour de France, Giro d’Italia, Vuelta a España) znamená úspech, ktorému sa len máločo vyrovná.

Benedikt XVI., nomen omen svého slavného zakladatele evropského monasticismu, stojí před podobným problémem: jak zachránit upadající civilizaci? V šestém století, kdy se už definitivně hroutil Řím a civilizace, útlý svazek regulí a nezdolná energie sv. Benedikta vedla k zakládání řeholních komunit a k odklonu od východní poustevnické spirituality. Nová společenství pod heslem „ora et labora“ byla založena na harmonii zbožnosti a práce, duchovnosti, která není odklonem od života, ale naopak, inspiruje činorodost. V temných třech stoletích úpadku zachránila antickou vzdělanost – především řeckou filosofii, univerzální právo a neuvěřitelně i jazyk latinského Říma. Staronová středověká civilizace stála proto ve znamení dvou velkých paradoxů: hledání rovnováhy víry a rozumu a rovnováhy mezi duchovní a politickou relativní autonomií.