Písal sa 9. jún 2010 a slovenský cyklista Peter Velits prežil jeden z najhorších okamihov svojej nedlhej kariéry. Na pretekoch Critérium du Dauphiné Libéré si pri páde v záverečnom špurte druhej etapy zlomil kľúčnu kosť a prišiel o tretiu účasť na Tour de France v rade.

„Proč nenapíšete, jak se mohlo stát, že jste byl v mládí komunista?” opýtal sa českého spisovateľa Ivana Klímu mladý redaktor z BBC. Po dlhšom váhaní a úvahám o tom, či to ešte dnes niekoho zaujíma sa autor kníh Má veselá jitra, Soudce z milosti či Láska a smetí rozhodol na novinárovu otázku odpovedať a napísal dvojdielne pamäti Moje šílené století.

Tridsiaty prvý ročník veľkolepo koncipovaného festivalu, venovaného hudobnému odkazu Gioachina Rossiniho (1792 – 1868), v talianskom Pesare nadobudol nové dimenzie.

Výuku angličtiny, stejně jako jakéhokoli jiného cizího jazyka, již od prvního ročníku základní školy pokládám z řady důvodů za problematickou. Na mnohé z nich je ve veřejné diskusi opakovaně upozorňováno, od limitů psychosociálního vývoje dítěte až po obtíže víceméně technické, jakými jsou přetrvávající logopedické vady.

„Písal sa rok 1980. September. Vonku zúril socializmus a v pivnici vznikla kapela.” Tá kapela sa volala The We a neskôr sa premenovala na Chór vážskych muzikantov.

Všetko sa to začalo kedysi dávno na prelome tisícročí, keď som z Česka prepašoval dva aktívne „bedničky“ značky Zeck.

Keď francúzsky filozof Gaston Bachelard odmietol prestížnu ponuku riadiť College de France, odôvodnil to tým, že nechce pokúšať šťastie, aké mu vtedy poskytoval jeho plamenný život, la vie ardente.

13:07. Dvere do testovacej miestnosti sa zatvárajú. Ostáva v nej iba Robert Lee, Miloš Kocúr a tlmočník. My ostatní na malom monitore pozorujeme dianie.