V době, v níž česká média věnují pozornost skupince odpůrců pražského arcibiskupa Duky, kteří se prostřednictvím dopisu s užitím hantýrky německých progresivních teologů 70. let dožadují „revoluce lásky a něžnosti“, píší světová média o boji, který lze nazvat v pravém slova smyslu vnitrocírkevním.

Už nějakou dobu je zřejmé, že Rusko vymírá. Podle uzávěrky ruského státního statistického úřadu Rosstat zveřejněné na konci ledna se v zemi v roce 2017 narodilo o 200 tisíc dětí méně než v roce předchozím, což zní skutečně jako varování. A ani prognózy do budoucna nedávají moc nadějí.

V sobotních novinách vyšly hned dva rozhovory s Andrejem Babišem, v Právu a v Lidových novinách, a je to jako obvykle fascinující čtení. Najdeme tam několik pasáží, na které by dramatik musel být pyšný.

V lednu uplynuly tři roky od masakru v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Bylo při něm zabito osm členů redakce a další čtyři náhodní lidé, kteří se islámským teroristům připletli do cesty.

Před sedmdesáti lety se dostali v této zemi k moci komunisté a za měsíc jim přijde na sjezd promluvit prezident Miloš Zeman. Je to dialektický vývoj, jak má být. Komunisté věří, že vývoj se točí po spirále podobné vývrtce na flašky. Jednou se zatočí – a nemůže se přestat.

Pro generaci vyrostlou za normalizace byly jeho ostré, sarkastické články často prvním a možná jediným setkáním s kritickým psaním. Šel do konfliktů, bral to hlava nehlava, takže nepřátel měl – a pořád má – jako máku.

Obvinění, že lídr britské opozice Jeremy Corbyn udržoval na konci 80. let vědomý styk s československou StB, nabralo včera jistou dynamiku.

Starostové a nezávislí chtějí zabránit podílu KSČM a SPD na vládě a jsou ochotní jednat s ANO o podmínkách pro podporu vlády. Nesmí v ní být ale extrémisté, trestně stíhané osoby a musí mít prozápadní směřování. „Za cenu bolestných kompromisů se posouváme z našich pozic.

Na krátké a všestranně pozoruhodné tiskové konferenci Miloše Zemana po jeho vítěství ve druhém kole prezidentských voleb položil první otázku Vladimír Keblúšek, v sále byl hluk a novinář neměl mikrofon, musel křičet.

Dřív to bylo docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se Evropan a zastánce evropské integrace.