Na každom domácom zápase má vypredané. V Bratislave aj v širokom okolí vládne už niekoľko týždňov hokejová eufória, ktorá pripomína zlaté časy slovenskej reprezentácie. Ako je možné, že na nenávidený Slovan sa dnes chodia baviť fanúšikovia z celej krajiny?

Slovenské dejiny ponúkajú príklady, keď sme sa prispôsobovali silným a správali sa ako sluhovia. Nájdeme však aj časy, keď sme boli odvážni a pestovali mentalitu orlov. O dvoch stratégiách prežitia Slovenska píše Milan Krajniak.

Po Donbasse Doneck, ktorý je v KHL nováčikom tak ako my, nás čakali ďalší dvaja súperi – Dinamo Riga a Spartak Moskva. A tí rozhodne nijakými nováčikmi nie sú.

Keď som sa začal aj mimoškolsky zaujímať o súčasnú slovenskú literatúru, našiel som v suchopáre socialistického realizmu pre seba dvoch „živých“ spisovateľov, Alfonza Bednára a Dominika Tatarku. Predstavovali v mojich očiach dva rozličné prozaické princípy, epický a lyrický, a ten druhý bol a dodnes je môjmu naturelu bližší.

Mám 47, v školstve však pôsobím „len“ sedem rokov, po predchádzajúcej, dvojnásobne dlhej, podnikateľskej skúsenosti. Dovoľujem si preto ponúknuť svoj osobitý pohľad na tému kvázi zvonku.

Budúci týždeň končí vo svojej funkcii český prezident Václav Klaus. Hoci dnes mnohí jeho verejné pôsobenie vnímajú v tieni amnestie a podpory Miloša Zemana, Klaus toho reprezentuje podstatne viac.

„S kolegami sme si povedali, že budeme oslavovať kinematografiu, a nie ju kritizovať,“ povedal počas odovzdávania cien festivalu Berlinale predseda poroty, režisér Wong Kar-wai.

Pozvali mě na hodinový rozhovor do rozhlasu. Na pusté žvanění je to moc, na velké téma, jak vypadá svět, málo. Předpokládám, že jde o svět celý, nejen unavenou západní civilizaci.

Chachaři a rajdy. Kratke zobaky. Bezručova Maryčka Magdonova. Banik, Buty, Nohavica. Jediné mesto s americkým príbehom v bývalom Československu, kde bohatstvo uhľobarónov a oceliarov vyrástlo na nesmiernej biede. Najnovší fenomén Ostravska sa volá Miloš Zeman, práve tu dosiahol najväčšie volebné zisky. Prečo?

Většina komentátorů se shoduje: Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby mimo jiné i proto, že na protivníka vytáhl tzv. národoveckou kartu Benešových prezidentských dekretů o poválečném vyhnání českých Němců, na kterou jeho odpůrce neuměl takticky odpovědět. V demagogickém souboji kandidátů nestačilo prohlásit, že jsou dekrety mrtvé a obavy o navrácený majetek liché, že to jen z dnešního pohledu se jeví Beneš jako zločinec, protože v kontextu světové války bylo vše jinak. Bylo třeba odpovědět bez vytáček: pane kolego, máme oba na věc naprosto stejný názor, vyhnání bylo historicky nevyhnutelné, soužití Čechů a Němců nemožné, postupimskou dohodou odsouhlasené a tudíž naprosto politicky i morálně v pořádku. To ovšem aristokratický duch tvrdit nemohl, protože si navzdory pokušení relativizovat morálku vlastně nic takového nemyslí a kdoví, co na to téma mnohokrát veřejně tvrdil v Rakousku.