Kdo to řekl, že se s Ruskem nedá výhodně obchodovat? Je to lež jako věž: s Ruskem se nedá obchodovat jinak než výhodně. K tomu je navíc třeba dobře ovládat místní reálie – zákony a lidi. V Rusku jsou totiž zákony dělány výlučně pro lidi a každý jména těchto lidí zná.

Je jaro 1945, válka skončila, představte si, že se vám chce do kina. Na co asi tak mohli jít lidé před dvaasedmdesáti lety? Byl to zajímavý a zlomový okamžik.

Když před víc než týdnem vystoupil premiér Bohuslav Sobotka na sněmu Hospodářské komory a ohlásil, že by se Česko mělo rozhodnout, kdy přijme euro, vypadalo to jako vystrašená reakce na zvolení nového francouzského prezidenta.

Kauzy „křišťálově čistých“ financí Stanislava Grosse, „odkloněných“ financí Martina Kocourka i Čapího hnízda a dluhopisů Andreje Babiše mají mnoho společného. V čem se však zásadně liší, je úloha médií v nich – zejména proto, že v době působení Grosse či Kocourka ani jeden z žádná nevlastnil.

Evropská unie bez Velké Británie bude jiná. Bude menší v mnoha ohledech, chudší, němečtější – protože stoupne váha velkých zemí, ale Německa víc než ekonomicky stále slábnoucí Francie. Možná bude jednotnější – pokud se ukáže, že odchodem Británie zmizel cizorodý prvek, jak to mnozí cítili.

Je to velmi nebezpečný rys, který provází českou politiku přinejmenším od roku 2011, ale pravděpodobně ještě déle. Kulminoval v roce 2013 při razii na Úřadu vlády. Státní zástupci z nejvyšších pater se stali aktivními hráči.

V průběhu volební kampaně byla atypická Trumpova persona přirovnávána k Andrewu Jacksonovi, George Wallaceovi, Charlesi Lindberghovi a dalším populistickým postavám. Poté, co se dostal do úřadu, se docela rychle propracoval k adjektivu „nixonovský“.

Lidové noviny a Mladá fronta Dnes byly minulý týden poněkud ochromeny v důsledku aféry s odposlechy Andreje Babiše. V sobotu, jak se zdá, se probraly a přešly do protiofenzívy.

Deníky Babišova vydavatelství Mafra v probíhající politické krizi zatím vystupovaly spíš defenzivně, plamennější obhajobu šéfa ANO nechávaly spíš na externistech.

Po bouřlivé emocionální mezihře se Turecko začíná opět ucházet o členství v EU. Vstřícné reakce zejména německých politiků mu dávají naději, že by mohlo uspět – ne s členstvím, ale s obnovením negociací, které se zastavily jako by samy od sebe.